„Jutry bě lětsa wšitko hinak hač zwučene.“ To drje je tele dny najčasćišo wužiwana sada. A, zdobom je to tež facit najwjace wobydlerjow Hornjeje kaž tež Delnjeje Łužicy.
Najćešo wšak bě mnohim, zo njemóžachu so swobodnje hibać. Ćežko zawěsće tež mnohim bě, zo dyrbjachu mnohe starodawne zwučenosće cyle jednorje spušćić, krizy krononawirusa dla. Najbolostnišo wšak bě mnohim, zo so mnohe cyrkwinske wobrjady k jutram wotměli njejsu, kaž zjawne kemše na swjatych dnjach a to w Hornjej, srjedźnej a Delnjej Łužicy. Nihdźe njemóžachu wěriwi po zwučenym wašnju zrowastanjenje Zbóžnika swjećić a dobre poselstwo wozjewjeć. Ani jutrowne spěwanje w Rownom ani jutrowne spěwanje we Wuježku njeje so tak wotměło, kaž je znajemy. Tež přez mjezy Łužicy znate křižerske procesiony so wotměli njejsu, štož mnohich křižerjow kaž tež hosći a domoródnych chětro jara boleše.
Na dnju wotewrjenych duri nochce so jenož kubłanišćo jako tajke zajimowanym dźěćom a staršim předstajić. Tam zmóžnja runje tak wuknjacy dohlad do swojeho wšědneho dnja, do swojich zaběrow po wučbje. Nawal zaćišćow, ale tež derje měnjenych pokiwow, móže za wopytowarjow přemóžacy być. A to wosebje, hdyž kóžde lěto spočatk januara Sakski krajny gymnazij za wurjadnje wobdarjenych St. Afra w Mišnje přeproša. Před třomi lětami je so tu tež Jerome Hennersdorf ze staršimaj rozhladował. Lětsa, jako šuler 9. lětnika, je hromadźe z towarškomaj „Pčólny projekt“ prezentował. Kak pak přińdźe hólčec, kotrehož Bukečanski dźěd bě hišće běžnje serbsce rěčał, na tajki njewšědny gymnazij?
Helena a Leandra stej so hižo tydźenje dołho wjeseliłoj, zo smětej lětsa zaso na konju jěchać. Jutrownička je za njej stajnje cyle wosebity dźeń. Lětsa pak běše wšitko hinak. Křižerske procesiony njeběchu, křižerjo wostachu doma a sej ze swójbnymi jutrowne kěrluše zanjesechu. Bože mšě smy před kompjuterom abo radijom sedźo swjećili. Jutrowny zajac pak je so při wšěch ćežach na naše zahrody zmužił! W basnjomaj Heleny a Leandry znajmjeńša začuwaće, kajki wulkotny swjedźeń to je. A klětu budźe wšitko zaso hinak. Milenka Rječcyna
Zbytne wuznaće
Benedikt Dyrlich
Na kruchaj! syk truhnył njebě
Měsačk wot suknje słónca
Złamał njebě poprjanc Europa:
Tam zapad tu wuchod
Přez mje zjědźe sekery lico:
Jedna ruka noha poł hłowy
Placnychu wo zdónk pralipy
Rostu z drjewom z klina
Maćerje: hłuboka studnja
Tamna połka ćěła
Pójsny so na žorawja křidle
Ćehnje smorže jej kóžde žórło
Do swěta njewěrnych sonow
Sym ludźik kiž lećeć dyrbi
Sym ludźik kiž korjeń trjeba
Tradam polaritu
ze zběrki „W paslach“ (1986)
W swojej knize „Das Haus der Regierung“ wotkrywa nam Jurij Sljozkin (Yuri Slezkine) nimale sto lět stawiznow: Wone sahaja hač ke korjenjam socialistisko-komunistiskich hibanjow a wottam hač k dobje po Druhej swětowej wójnje. Podtitul publikacije z lěta 2018 „Eine Saga der Russischen Revolution“ njeje na žadyn pad přehnaty.
63lětny awtor Jurij Sljozkin je rusko-židowskeho pochada – rodźeny w Sowjetskim zwjazku – a wuči dźensa jako profesor stawiznow w Kaliforniskej. Po studiju na filologiskej fakulće Moskowskeje Uniwersity Lomonosowa bě wón wupućował.
Kniha Sljozkina je rozrjadowana do třoch zwjazkow z dohromady šěsć dźělemi, kotrež wobsteja z 33 kapitlow. K tomu mamy epilog, předsłowo a přiwěšk z registerskim aparatom. Titule jednotliwych dźělow knihi su wědomje po wotběhu jedneje wumóženskeje stawizny natwarjene.
Són wo čłowjeku noweho typa
Wulki swjedźenski ćah je Rownjanow a jich hosći w septembrje 2006 zawjeselił. Tak dopominachu tehdy na 200lětne wobstaće Njepilic statoka. Wosrjedź swjedźenskeho ćaha předstaji spěwna skupina Rowniske glosy wobraz wo serbskim nałožku přezpólneho spěwanja „Pćezpolne spiwanje“. „Hač do lěta 1955 bě nałožk w Rownom žiwy. Zo móhli jón awtentisce pokazać, bě tójšto dźěła trěbne“, powěda Rownjanka Erika Petrikowa. Mějachu zajimowane žony za skupinu namakać. Runje tak wažne bě narodnu drastu přezpólnych spěwarkow zestajeć. Wona wobsteji z módrozeleneje plisěrowaneje suknje, z běłeho płatoweho šórcucha a słónčneho rubiška, běłeho rubiška z róžowym mustrom. Předewšěm Erika Petrikowa a Rita Krautzowa stej tehdy zaměrnje zajimče pytałoj a namakaštej je w Rownom, Trjebinje, Mułkecach, Slepom, Budyšinje a Choćebuzu. Pilnje nazwučowachu sej wone za předstajenje nałožka typiski kěrluš „Dowěr so Bogoju“.
Jutry wozjewjeja křižerjo wjesołe poselstwo wo zrowastanjenju Jězusa Chrystusa. Lětsa pak je wšitko hinak. Koronapandemije dla so křižerske procesiony njewotměja. Skótny lěkar dr. Pětr Brězan z delnich Sulšec hižo wot lěta 1946 bjez přestawki w Kulowskim procesionje sobu jěcha. Lětsa by tomu 75. króć było, zo by poselstwo do Ralbičanskeje wosady sobu njesł. Wo tejle wosebitej situaciji a jeho myslach k jutram je so Andreas Kirschke ze serbskim katolikom rozmołwjał.
Knježe dr. Brězano, křižerske procesiony lětsa na wukaz sakskeho ministerstwa za strowotnistwo a socialne njebudu. Kak sće powěsć přijał?
P. Brězan: Ja to wulce wobžaruju, ale zdobom dowidźu. Strowota kóždeho jednotliweho čłowjeka steji nětko na prěnim městnje. Po wšěm swěće howrjaca koronapandemija je hižo tójšto smjertnych woporow zawostajiła.
Što chceće nětko činić?