Awtor dźensa
Beno Šołta
Druhdy dowjedźe će připad k wosebitemu dožiwjenju. Zašły tydźeń běch ze swójbu w Słowakskej w dowolu. Před nosom mějachmy Niske Tatry, wšědnje běchmy wonka, wězo tež na hrajkanišćach. Jónu so dźěsći na jednym tajkim hrajkaštej, a to z domoródnym hólcom. A mój ze žonu bjesadowachmoj. Nadobo wopraša so mje mać hólčeca, zwotkel smy, wšako nimale wšitko rozumi, ale njeje to pólšćina a tež nic čěšćina. „Haj, to je trochu komplikowane“, jej wotmołwich. Smy z Němskeje, ale rěčimy słowjansku rěč. A smy mała mjeńšina w róžku Němska-Čěska-Pólska. „Połobscy Serbja?“, wopraša so jeje muž. „Haj!“, zadźiwany wotmołwich, „Łužiscy Serbja! Zwotkel to znaješ?“