Kak mać wulkeje serbskeje swójby wužadanja wšědneho dnja zmištruje
Druha njedźela róžownika je zdawna rezerwowana za dźeń maćerje. Tón dźeń steja žony w srjedźišću, kotrež zamóža na najwšelakoriše wašnje dźěći, swójbu, wšědne dźěło a často tež hišće towaršnostny angažement zjednoćić. Jedna, kotraž to na wobdźiwajomne wašnje zmištruje, je Antje Bobcyna we Worklecach.
Štóž dokładnje njewě, hdźe we Worklecach Bobkecy bydla, statok w Nuliku hnydom při Don Boskowym domje poměrnje lochko namaka. Tam dźě so z dźěćimi mjerwi a tuž je tež druhdy trochu wótřišo. „Naš nan doma njeje, ale naša mać“, mi jedyn z hólcow přiwoła. A hižo stupi Antje Bobcyna z chěžinych durjow. Runje hišće je dźěćacu drastu rjadowała a pola młódšich za domjacymi nadawkami hladała. Nětko prosy mje do běrowa tepjenskeje firmy swojeho mandźelskeho Rolfa, hdźež wšak ma tež wona swoje pisanske blido. „Tu změjemoj najlěpši měr“, so wona posměwknje. Wokomiki měra su pola Bobkec popołdnju rědke. Nic jenož jich dźěći so na dworje zabawjeja, ale tež hišće hóstny šuler z Bretoniskeje.