Kwasne hrónčka
Kak błyšćitaj we čestnej pyši
so młodaj zwěrowanaj tu!
Hdyž jeju zwjazk je Bóh Najwyši
dźens přijał z wěčnej lubosću.
Hlej, z kajkej radosću so směje
tu młody muž a mandźelski!
Dźens jom najrjeńše zbožo kćěje
we njewjesćinskej lubosći.
Haj, Kralec Jurij je sej zhladał
a pytał młodu mandźelsku;
je za njej hižo dawno žadał
a k njej so chilał z wutrobu.
A Hanka kruće při nim sedźi
a zboka přeco zhladuje,
kak mika wón a što wón slědźi,
so nihdźe wot njoh njehibnje.
Hdyž lědma padachu nam směrki,
hlej, ze Sulšec do Němcow tu
přez wšitke pola a přez kerki
je Jurij chwatał na žeńtwu.
Tak wón tu rady z kołom dojěł
drje husto k swojej Hance je.
A Hanka, doniž njebě přijěł,
na njeho dawno čakaše.
Hdyž mać tež druhdy tróšku swari:
„Što jenož mysliš, Hanka sej?
Ta wěc pak při wšěm lari-fari
so zbóžnje tola pleće z njej.
Tak jědźeše tón čołmik chětře
hač do wěsteho přistawa;
dźens ruce zawdaštaj na přece
sej k zwjazkej swjatoh mandźelstwa.
Tuž swjećtaj dźensa prawje rjenje
swój zbožowny a čestny kwas.
Wój njebudźetaj kać so ženje,
hdyž derje trjebataj swój čas.