Před hródźu steji wulke stadło howjadow, mjez nimi jenički byk, za to pak wulka ličba jałojcow. Herta je chětro pomałka. Wona jako poslednja na pastwu stupi. Mała Madlenka so dźiwa. Herta je jej najlubša. Přeco hdyž Madlenka k pastwje přińdźe, so wona na brjóh sydnje a stadłu přihladuje. Herta so potom k njej bliži. A Ma­dlenka dawa jej najčerstwiše stwjelčka trawy. Tola dźensa so Madlenka dźiwa, Herta je hinaša. Jeje wulkej čornej woči stej raz cyle wočinjenej a raz dlěje začinjenej. Jenož přez mikawčki widźiš, zo wona njespi. „Čehodla poprawom sy tajka pomałka. A što je z twojim brjuchom? Tón je tak tołsty – boli će tón?“ Herta pak kaž hewak mjelčo dale trawički mlaska. „Dokal da chceš?“, so ju Madlenka praša. Herta bliži so k štomam, kotrež steja na boku pastwy. Při tym přeco zaso wróćo na Madlenku hlada. „Haj, ja přińdu!“, jej Madlenka praji. Po puću za nju tu a tam młódne stwjelca trawy šćipa.