Znowa na Paula Šnajdera spominali
Před třomi tydźenjemi poda so něhdźe
50 mopedistow z Chrósćic přez Jaseńcu, Dobrošicy, Nowoslicy, Ralbicy, Konjecy, Šunow, Smjerdźacu, Róžant, Pěskecy
a Smječkecy hač do Worklec, zo bychu Paula Šnajdera wopominali. W jeho ródnej wsy wjerćachu tři koła wokoło kupy, prjedy hač nastajichu so zaso wróćo do Chrósćic. Rjane to spominanske koło, kotrež budu přichodne lěta zawěsće wospjetować.
Konstantin Hrjehor
Za pohibowanje nazymu wonka ze swójbnymi mamy tójšto idejow: kastanije abo žołdźe zběrać, tež jabłuka do korbikow; z hliny a cyhelow sej pizza-kachle twarić, na zahrodźe zhromadnje graty rjedźić, sej nazymski woheń wuhotować, kački picować, pućować, kolesować, zwěrjenc a park wopytać, šiplenki abo bozanku šćipać, w lěsu hriby pytać abo sej tam budu natwarić, z lisćom paslić, kamjenje hromadźić a z nimi mustry kłasć, hałužki abo kamuški pomolować, we łužach wokoło skakać a z wodu pancać, ze samotwarjenymi konikami wujěchać abo sej awto, raketu, čołm abo lětadło twarić atd. Prašeš-li pak so dźěći za typiskimi aktiwitami w nazymje, to ći zwjetša wo pušćenju zmija rozprawjeja. Wotžnjate pola dźě swójby nazymu rady za pušćenje zmija wužiwaja.
1. junija 1973 běchu prěni wotrězk přibrjoha Złokomorowskeho jězora za kupanje oficialnje wotewrěli. Połsta lět pozdźišo nětko na jubilej spominamy a předstajimy čitarjam wosoby, kotrež su z jězorom na swoje wašnje zwjazane.
Na dompuću ze słužbneho termina mje ničo njehoni. Tuž rozhladujo so po krajinje a wuhladam na kromje dróhi rozpadany statok, hdźež na stare murje nowe domske twarja. Dohladam so taflički, kotraž na to skedźbnja, zo je ležownosć priwatna a přistup njedowoleny. Mam tuž sćerpna być a dočakać, što mějićeljo z dawnych časow w nowym wobchowaja.
Přichodna wjes ma baćonjace hnězdo – lěpje prajene drjewjane koło, kotrež na wysokim sćežorje ležo na klepotacych wobydlerjow čaka. Něhdy, na starym hnězdźe, kotrež zdawaše so kóždy wokomik rozpadnyć, stej lěto wob lěto starej baćonaj młodźata wotćahnyłoj. Snadź wjace dosć picy njenamakaja? To so mi pak wěrić nochce. Přetož za wjesku wjedźe dróha přez mały móst, hdźež dolěwa wotboča. Kóždy króć tych połsta metrow jara pomału jězdźu – nic, dokelž je wuhlad na móličku rěčku pod mostom tak powabny. Ně, tukam na to, zo móst pod chwatacej ćežu zdychuje. Runje dokelž sej chwile bjeru, pak wotwěra so mi za mostom wid na zeleny swět rohodźe, kotraž kaž mikawčki wóčka wodźiznu wobdawaja – paradiz za zwěrinu.
Po wulkotnym kóncu tydźenja na Mjezynarodnym folklornym festiwalu „Łužica“ w Chrósćicach podach so z mandźelskim na sydomhodźinsku jězbu do wuchoda Wysokich Tatrow. Hižo před třomi lětami w Tatrach bě so namaj tam tak zalubiło, zo sej předewzachmoj, sej po dalšich pućowanskich šćežkach wulkotnu krajinu horow wotkryć. Swój nóclěh na tydźeń mějachmoj w małej pensiji we wjesce Huncovce, w direktnym susodstwje hory Veľká Lomnica. Wottam startowachmoj wšědnje z awtom na wuchadźišća pućowanjow.
Młoda Serbowka Julia Belkotec je znata za swój mnohostronski wuměłski talent. Nětko jón we wukubłanju na šwalču profesionalizuje. Tule někotre dohlady do žiwjenja kreatiwneje hłójčki.
Wjesoła młoda žona połna kreatiwnych idejow a pryzlow – to je Julia Belkotec. Mnohim, wosebje młódšim Serbowkam a Serbam je wona jako jedna z dweju mějićelkow modoweho labela „TYPUS“ znata. Tam je lětsa zhromadnje ze swojej partnerku Lydiju Měršec druhu kolekciju T-shirtow wozjewiła a ju tež dosć wuspěšnje předawała. Ale štó je wony master- mind, a što tči za lutymi idejemi, kotrež chětro hłuboko do jeje pochada sahaja?
Hnězda maja w delnjołužiskej baćonjacej wsy Dešnje mnohe, na Depšćanskej dróze 26 pak jedne wosebite. Za fasadu z čerwjenych cyhelow bydlenskeho domu štyristronskeho statoka chowa so „rěčne hnězdo“. Tak mjenuja wobdźělnicy a zamołwići projekta „Zorja“ swój domicil. Tak kaž baćony swoje młodźata w hnězdźe na žiwjenje přihotuja, chcedźa rěčni trenarjo swojich Zorjanow tam w delnjoserbskej rěči wukmanjeć.
Wotwonka rěčne hnězdo jako kubłarnju njespóznawaš. Zastupiwši do statoka napadnu ći walčki słomy na sćěnje přejězda. Typisku šulsku atmosferu wone runje njewuprudźeja, skerje wjesnu. Něšto krokow dale sy w domskim. We wochěži wita plakat, kiž na projekt skedźbnja. Nalěwo je kuchnja, runjewon rumnosć, hdźež so kursisća z trenarjemi rěče k zhromadnemu wuknjenju zetkawaja. Mjez woběmaj leži „open space“. Mjeńša to rumnosć z pisanskim blidom a polcu. Rjad knihow, dary k zahajenju projekta, na njej hižo wuhladaš. Wjetša a mjeńša kawč, křesło a dwě blidce tworja přijomny kućik blisko wokna.
W aktualnym wudaću časopisa ewangelskich Serbow „Pomhaj Bóh“ wěnuje so serbski superintendent na wuměnku Jan Malink česćowanju swjateho Ansverusa a hódnoćenju misionowanja pohanskich Słowjanow. Ansverus bě so w lěće 1038 jako syn bohateju staršeju w Schleswigu narodźił. Jako młodźenc bě do klóštra swjateho Jurja blisko Ratzeburga zastupił, hdźež jeho bórze za abta powołachu. W lěće 1066 nadpadnychu Obodrića měrniwy klóšter a wotwjedźechu mnichow do wotležaneje kónčiny. Jednoho po druhim kamjenjowachu, jako poslednjeho Ansverusa. Něhdźe 400 lět pozdźišo, wokoło 1480, postajichu ludźo křiž na městnje jeho smjerće. Wo tym, kak dźensa z tutymi ambiwalentnymi stawiznami wobchadźeć, je so Marcel Brauman z Janom Malinkom rozmołwjał.
Na lětušim Mjezynarodnym folklornym festiwalu „Łužica“ w Chrósćicach su jeho rejwarki a rejwarjo Smjerdźečanskeho rejwanskeho ansambla na cyle wosebite wašnje počesćili – Dietera Wendischa – a su so jemu zjawnje za wjelelětnu prócu jako nazwučowar, choreograf a přećel dźakowali. Hibićiwy a agilny muž z Budyšina swjeći lětsa swój 60. jewišćowy jubilej a budźe klětu 80 lět. Wón smě na dźěła- a dožiwjenjowpołne žiwjenje zhladować. Narodźił je so Dieter Wendisch 2. oktobra 1944 w Großenhainje. Wuchodźiwši tam 10. lětnik tehdyšeje polytechniskeje wyšeje šule poda so wón na studij wuměłstwoweje reje a rejwanskeje pedagogiki do šule sławneje Gret Palucca w Drježdźanach. Při tym dyrbješe z tym žiwy być, zo njeběchu swójbni runjewon zahorjeni. Jako dźiwadźelnika abo hudźbnika bychu sej syna hišće někak předstajić móhli, ale jako rejwarja?
Bogumił Šwjela kaž tež hižo jeho nan Kito běštaj wot lěta 1861 hač do lěta 1942 wusahowacaj reprezentantaj a spěchowarjej kultury Serbow w Delnjej Łužicy. Kito Šwjela jako wučer a Bogumił jako farar staj słušałoj do typiskeho, jara małeho kruha akademisce kubłanych, kotřiž so za serbsku kulturu zasadźowachu.
Bogumił Šwjela narodźi so 5. septembra 1873 w Skjarbošću (Schorbus, dźensa dźěl gmejny Drjowk/Drebkau). Jeho nan bě wučer a kantor, wosebje znaty pak jako redaktor „Bramborskeho Serbskeho Casnika“. Jeho mać bě Němka. Serbsko-němsku ambiwalencu w swójbje, kotruž je pozdźišo tež w swojim mandźelstwje dožiwił, wón potajkim derje znaješe. W ródnej wsy bě jako dźěćo hižo postupowacu germanizaciju dožiwił. Po boku nana zezna so młody Šwjela ze zdźěłanymi Serbami, chodźeše na zarjadowanja Maśicy Serbskeje w Choćebuzu a Maćicy Serbskeje w Budyšinje. „To wšykno běšo za mnje něco wjelikego“, dopomni so.